Růžový začátek

Kdo mě nezná, jmenuji se Jakub Kutílek a bydlím v Dolních Bučicích v rodinném domku. Jsem spíš takový snílek, který se stále dívá na svět přes růžové brýle. S ničím si příliš nelámu hlavu a většinou jsem veselý a plný chuti do života, než abych smutnil. Ostatně ani nebyl důvod být smutný. Měl jsem manželku, která se snažila dívat na svět podobně jako já.

Jsme spolu už deset let a své „ano“ jsme si řekli před třemi lety, v roce 2020. Nastal tedy čas začít přemýšlet o rodině. Naším velkým přáním bylo mít dvojčátka. To nám ale tak úplně nevyšlo. Na naše výročí jsme vyrazili na víkendový pobyt, kde mi manželka oznámila, že čekáme trojčátka.

Měl jsem obrovskou radost, i když se dostavily také menší obavy. Oba jsme si uvědomovali, že od této chvíle bude náš společný život o něco náročnější, přesto jsme se těšili na budoucnost.

Vzhledem k vysokému riziku, které těhotenství obnášelo, nás okamžitě začali sledovat v Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí. Hned po projetí hlavní bránou nás přivítalo sousoší dvou matek, které držely své děti. Bylo možné si k nim sednout a vyfotit se.

„Tady se vyfotíme s dětmi, až si je povezeme domů!“ ukazoval jsem nadšeně prstem.

Už jsme si představovali, jak pózujeme před fotoaparátem se třemi autosedačkami vedle těchto maminek.

Hned při první návštěvě dali Veronice čtrnáct dní na rozmyšlenou, zda podstoupí redukci plodů. Bylo to nepříjemné rozhodování, ale měli jsme v podstatě jasno. Rozhodli jsme se nechat vše tak, jak už bylo dáno, a ponechat si všechny naše děti.

Verunka proto jezdila vlakem jednou za čtrnáct dní na kontroly. Abych nemusel tolik chybět v zaměstnání, doprovázel jsem ji především na screeningy, při kterých se prováděl podrobnější ultrazvuk. Před každým důležitým vyšetřením jsem cítil nejistotu a menší nervozitu i ze strany personálu. Ta z nich vždy spadla až ve chvíli, kdy nám mohli oznámit, že je všechno v pořádku.

Jednoho dne se na nás při odchodu z oddělení usmála sestřička a řekla: „Máte trojité štěstí.“ To mě velmi potěšilo.

Měsíce ubíhaly, bříško rostlo a já na něm měl téměř neustále položenou ruku, abych cítil první kopání. Dokončovali jsme přípravy i poslední rekonstrukce domu. Postýlky vyráběl můj otec. Koupili jsme nové auto, základní dětské oblečení a lehátka. Před domem jsme dokončovali zámkovou dlažbu a na jaře plánovali novou fasádu.

Všechno bylo tak krásné a růžové, přesně tak, jak jsem byl zvyklý. Při druhém screeningu, když jsme byli přesně ve 20. týdnu, jsme se dozvěděli nádhernou zprávu: čekáme dva chlapečky a jednu holčičku.

Stále s nadějí

Pak ale přišla rána. Přestože se Verunka cítila dobře, zjistili jí zkrácený děložní čípek – z 36 milimetrů se zkrátil na 18. Doma musela dodržovat klidový režim a nic nedělat.

V noci, kdy jsme rodině slavnostně oznamovali, že čekáme dva kluky a holčičku, se Verunce přitížilo. Druhý den cítila jen tlak v podbřišku, přesto jsme vyrazili na pohotovost do Prahy. Sestřička si vyslechla, co nás trápí, a ujistila nás, že tlak v podbřišku může být normální a nejspíš nepůjde o nic vážného. Poprosila nás, abychom chvíli počkali v čekárně, protože lékař právě prováděl císařský řez.

Zanedlouho Verunku zavolali do ordinace. Po delší době se vrátila celá uplakaná. V tu chvíli ve mně zatrnulo. Už jsem tušil, že je něco špatně.

„Nechají si mě tu. Nejspíš mi odtéká plodová voda a máme se připravit na to, že můžeme přijít o děti,“ řekla mi.

Bylo to jen pár vět, ale zněly strašně. Přesně toho jsem se tolik bál.

Za chvíli si pro ni přišla sestřička, aby ji odvedla na pokoj. Rychle jsem se rozloučil a spěchal domů zabalit věci, abych jí je mohl co nejdříve přivézt. Přiznám se, že jsem cestou brečel jako malý kluk, který si s danou situací neuměl poradit. Všechno jsem po telefonu oznámil také tchyni a na její zoufalý pláč nikdy nezapomenu.

Doma jsem zabalil vše potřebné a znovu vyrazil do Prahy. Tam na mě čekala žena v nemocniční košili s kapačkou připojenou k ruce. Byla to moje Verunka, kterou jsem měl tak dobře znát, ale v tu chvíli jsem ji skoro nemohl poznat. Po nepřetržitém pláči měla zarudlé a opuchlé oči i tváře. Bylo vidět, že je po obrovském šoku ve velmi špatném psychickém stavu.

Položila mi otázku, na kterou nikdy nezapomenu:

„Co jsem udělala špatně?“

Znovu se ve mně probudil ten malý uplakaný kluk, který přes potoky slz nedokázal pořádně odpovědět. Dlouho jsem se snažil její zlomenou duši povzbudit a vysvětlit jí, že všechno bude dobré a že s ní vždycky zůstanu. Moc to ale nepomáhalo.

Nastal čas rozloučit se a opustit ženu, která už tak měla pocit, že je na všechno sama. Přesto jsem za ní jezdil každý druhý den.

I na svůj svátek musela zůstat zavřená na pokoji s dalšími maminkami. Rozhodl jsem se ji navštívit s květinou. Měla z ní samozřejmě radost, ale ještě víc by tehdy ocenila nějaké sladkosti nebo něco k jídlu, protože její spolubydlící se neustále něčím cpaly.

Při dalším vyšetření zjistili, že plodová voda neodtéká a že nemá žádný zánět. Lékaři proto mohli provést cerkláž, tedy zákrok, při kterém se děložní čípek zpevní stehem. Operace dopadla dobře a čípek se vrátil na 18 milimetrů. Riziko předčasného porodu se tím na nějakou dobu snížilo.

Za pár dní jsem si tak mohl svou milovanou přivézt domů. Vstávala jen na toaletu a do sprchy. Kontrola po týdnu dopadla výborně, čípek stále měřil 18 milimetrů. Další kontrola byla naplánována za týden a Verunka měla znovu hlavně ležet. Každý den se cítila o něco lépe.

Kontrola ve 23. týdnu těhotenství, přesně ve 23+0, začala dobře. Ultrazvuk dětí dopadl v pořádku, takže jsme si oddechli. Jenže potom lékařka zajela ultrazvukem níže, pod bříško, a zjistila, že se stav po operaci výrazně zhoršil a hrozí předčasný porod. Steh se částečně prořezával a čípek byl zašlý. Operace nepomohla tak, jak jsme doufali.

Verunku okamžitě převezli na rizikové oddělení a já znovu letěl domů sbalit věci. Zpětně si říkám, že jsem si mohl nechat tašku sbalenou v autě po celou dobu. Bral jsem to jako špatné znamení, ale stejně by to nic nezměnilo.

Verunka zůstala v Podolí a dostávala hořčík v infuzích. Necítila žádné výrazné obtíže a stále mi opakovala, že tam klidně vydrží ležet celé týdny, jen aby děti zůstaly v bříšku. Naprosto jsem s ní souhlasil.

Jednoho dne nás na pokoji zastavila lékařka a požádala nás o rozhovor. Netušil jsem, co nám chce říct. Verunka, která pracovala jako zdravotní sestra, už ale tušila, co nás nejspíš čeká.

Následovali jsme lékařku do prázdné místnosti s připravenými židlemi. Probrala s námi všechny možnosti. Dětem v tomto týdnu těhotenství nedávala velkou šanci. Podání kortikoidů mohlo jejich šance zvýšit, ale pravděpodobnost, že se je podaří zachránit bez vážných následků, byla stále velmi malá.

Lékařka se nás proto zeptala, zda bychom chtěli děti zachraňovat, kdyby porod nastal během následujících 24 hodin.

Bylo to hrozné rozhodování. Strašně rádi bychom je zachránili, ale podle tehdejších informací jim hrozilo těžké mentální i pohybové postižení. Báli jsme se, že by jejich život mohl znamenat neustálé utrpení a úplnou závislost na přístrojích a péči druhých. Nakonec jsme se rozhodli, že pokud by porod přišel tak brzy, nebudeme si přát resuscitaci. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí našeho života.

Naštěstí se nic nestalo a uplynuly tři dny.

Třetí den ráno mi začaly od Verunky chodit varovné SMS zprávy.

„Kubí, něco se asi děje.“

Celou dobu v práci jsem byl jako na trní. Cítil jsem, že se stane něco špatného. Jakmile se na hodinkách objevilo volání od Verunky, polil mě studený pot. Na druhém konci se ozvala uplakaná manželka.

„Kubí, nemohl bys ihned přijet? Nejspíš budu rodit.“

Začaly první bolesti a krvácení. Bylo pondělí a Verunku přeložili na porodní sál, kde dostávala léky na zastavení kontrakcí. Věděla, že musí vydržet co nejdéle.

Rychle jsem popadl batoh, doběhl za vedoucím, požádal ho o uvolnění z práce a spěchal na kole domů, jak nejrychleji to šlo. Za 90 minut jsem dorazil do porodnice. Vyběhl jsem schody ke dveřím s nápisem „Porodní sál“ a ohlásil se přes telefon sestřičce. Ta pro mě přišla a s návleky na botách mě dovedla na třetí porodní sál.

Za dveřmi jsem konečně spatřil svou milou v bílé noční košili, ležící na porodním lůžku. Sedl jsem si k ní, chytil ji za ruku a řekl:

„Neboj, všechno bude dobré.“

Uběhla hodina, dvě a já stále seděl u porodního lůžka. Povídali jsme si a navzájem se uklidňovali, že všechno dobře dopadne. Občas jsme se dokonce zasmáli při vzpomínkách na naše začátky, kdy jsme spolu randili po Kutné Hoře. Naše rozhovory a vzpomínky narušovaly nepravidelné výkřiky z vedlejšího porodního sálu, což nás v té situaci pokaždé rozesmutnilo.

Oba jsme byli zoufalí z nejistoty, jak všechno dopadne. Přesto jsme se snažili věřit. Pravidelně za námi chodila sestřička a kontrolovala Verunčin tlak. Její úsměv nás trochu uklidňoval.

Zanedlouho přinesla oběd – kuřecí závitek se zeleninovou oblohou a dvě polévky. Rád jsem to uvítal, protože jsem od snídaně nic nejedl.

Sotva jsme dojedli, přišla paní doktorka, aby nám vysvětlila, co se může v následujících hodinách stát. Znovu se nás zeptala, jestli si přejeme děti zachraňovat, pokud porod začne. Kvůli velkému riziku jsme své rozhodnutí nezměnili a podepsali prohlášení o nezahajování resuscitace.

Podepsat něco takového bylo opravdu zničující. Představa, že bychom měli doma tři děti ležící na posteli, připojené k přístrojům a možná ani nevnímající, kdo jsou jejich rodiče, nám připadala nesmírně těžká. V tu chvíli jsme věřili, že naše rozhodnutí je pro ně to nejlepší.

Lékařka mi doporučila zůstat u manželky až do porodu. Mohl jsem přespat na matraci v rohu místnosti nebo v hotelu poblíž nemocnice. Bylo mi jasné, že se musím vrátit domů pro věci a nahlásit dovolenou v práci.

Rozloučil jsem se s Verunkou a spěchal domů. Sbalil jsem si tašku, zařídil ubytování necelých pět minut od porodnice a zavolal rodině, abych jim řekl, co se stalo. Dopoledne na to nebyl čas ani síla. Zastavil jsem se také v zaměstnání a nahlásil týdenní dovolenou. Vedoucímu jsem vysvětlil, jaké komplikace nás potkaly, a upozornil ho, že možná budu potřebovat volno prodloužit. Ujistil mě, že všechno dobře dopadne a že se nemám bát. Každé milé slovo mi v té chvíli pomáhalo.

Rychle jsem doběhl k autu a spěchal zpět do Prahy. K večeru jsem už znovu seděl u porodního lůžka.

Děsily mě až nelidské výkřiky z vedlejšího sálu, které nakonec vystřídal pláč právě narozeného miminka. Oba jsme se na sebe podívali a pousmáli se.

„Taky nás to čeká,“ pošeptal jsem jí.

„Ano, ale ještě musíme chvilku vydržet,“ odpověděla se slzami v očích.

Do pokoje přišly lékařka se sestřičkou, které začínaly večerní směnu. Představily se nám a zeptaly se, zda něco nepotřebujeme nebo nemáme nějaké otázky. Samozřejmě nás zajímalo, jaké jsou šance na oddálení nebo zastavení porodu.

„Myslíme si, že zastavení porodu už je nepravděpodobné. Počítejte s tím, že to může přijít každou chvíli,“ řekly nám.

Tuto odpověď jsme slyšet nechtěli, ale museli jsme se s ní smířit. Naše děti se mohly narodit každou chvíli, přestože bylo na jejich příchod strašně brzy.

Venku se rozsvítily pouliční lampy a osvětlovaly podolské nábřeží, které už tak prosvětlovala projíždějící auta a reklamní nápisy na domech. Náš pokoj byl naproti tomu zahalený do tajemného pološera. Obličej mi osvětloval jen displej mobilu, na kterém jsem sledoval videa, abych nějak zabil čas.

Občas jsem se snažil usnout, stejně jako Verunka, které se to dařilo lépe. Na nepohodlné židli mi to ale moc nešlo. Z chodby ke mně doléhaly útržky rozhovorů sestřiček, které se něčemu smály. Jejich smích jsem musel přerušit zazvoněním na zvonek, protože Verunka potřebovala na toaletu.

Už pouhý pohled na její nešťastný obličej mi trhal srdce. Oči měla stále zalité slzami, které se jí přes veškerou snahu kutálely po zarudlých tvářích jako skleněné perly.

Pocit bezmoci a strach z toho, jak všechno dopadne, byly tak silné, že jsem se modlil, abych mohl alespoň na chvíli odejít z místnosti a projít se na čerstvém vzduchu. Ale ne. Nemohl jsem tu svou milovanou nechat samotnou. Nakonec převládlo rozhodnutí, že musím ještě vydržet.

Sestřička ihned přiběhla a přinesla mísu z koupelny hned vedle pokoje.

„Tak a teď se nadzvedněte a můžete…“

„Au, au!“

„Bolí vás něco?“

„Jen když se pohnu. A záda.“

„Přinesu vám teplé polštářky, ty by mohly pomoct.“

„Sestřičko, mně to asi teče mimo.“

„Nevadí, vyměníme podložku pod vámi.“

Vidět v takové situaci člověka, kterého tolik milujete, bylo pro mě nesmírně těžké. Přiznám se, že jsem na podobné věci citlivý. Nedokážu se dívat ani na to, když pes dostává u veterináře injekci. Jenže utéct jsem nemohl a nemohl jsem za sebe postavit někoho jiného.

Při každém výkřiku a zasípání bolestí ve mně zatrnulo. Co mám dělat? Co se děje? Proč tolik naříká? Jak jí můžu pomoct? Prosím, Bože, pomoz, ať už tolik netrpí.

Myšlenky mi bušily do hlavy, tep se zrychloval a slzy se draly ven. Přesto jsem se snažil všechno potlačit a nedávat na sobě znát nervozitu.

Další křik, další sípání bolestí a hluboké dýchání.

„Musím to vydržet!“ opakovala Verunka téměř vyčerpaná, stále s nadějí, že vydrží alespoň do třicátého týdne.

Silný tlak v podbřišku se nedal snadno rozpoznat. Nebylo jasné, zda jde o plný močový měchýř, nebo zda se naše dítě pomalu připravuje na cestu ven. Zavolal jsem proto sestřičku, aby znovu přinesla mísu. Jako by stála za dveřmi a čekala na zazvonění, protože během minutky byla u nás.

Když Verunku viděla, rozhodla se přivolat lékařku, aby ji vyšetřila a zjistila, zda už nerodíme. Během vyšetření jsem odešel, abych nepřekážel. Oslabený a s problémy udržet rovnováhu jsem se dopotácel na chodbu k modrým židlím. Tlak v hlavě sílil a cítil jsem se čím dál hůř.

Když jsem dosedl na židli, položil jsem obličej do dlaní a pustil ven všechny emoce v podobě slz. Nezajímalo mě, jestli mě někdo uvidí. Už to prostě muselo ven.

Plakal jsem nějakou dobu, než pro mě přišla sestřička a odvedla mě zpátky za Verunkou. Oznámili nám, že lékařka nahmatala dítě a že porod pravděpodobně začne v nejbližších hodinách.

To nás vyděsilo. Je konec? Už nic nejde zachránit? Končí naše cesta?

Hlavou mi běžely negativní myšlenky, zvlášť když jsem se díval na svou zlomenou ženu, vyčerpanou a bezvládně ležící na porodním lůžku. Pozorovala mě uplakanýma očima, jako by ode mě čekala podporu nebo zázračná slova, která by ji uklidnila. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo: „To bude dobré, neboj.“

Přišly další kontrakce. Bedlivě jsem sledoval hodiny na stěně a počítal, v jakých intervalech přicházejí, abych to mohl hlásit sestřičce. Nejdřív po třiceti minutách, potom po patnácti a nakonec po deseti. Sestřička zvyšovala dávky léků na oddálení kontrakcí, ale účinek se nedostavil hned.

Znovu se ozýval křik plný bolesti. Co mám dělat? Mám ji v takovém stavu opustit, nebo zůstat přes noc? A co byt, který jsem si pronajal? Tak půjdu. Ne, ještě chvilku počkám. Myšlenky se ve mně překřikovaly a každá chtěla, abych se rozhodl právě podle ní.

Pohlédl jsem na Verunku, která vyčerpáním usnula. Vypadalo to, že léky konečně zabraly. V pokoji zavládlo hluboké ticho. Ručičky hodin ukazovaly osm večer. Byl čas opustit manželku a vyzvednout si klíče od pronajatého bytu.

Rozloučil jsem se tedy a odešel.

Tři malé životy

Druhý den mi manželka zavolala.

„Hele, nemohl bys přijít už za mnou? Něco se začíná dít.“

Ten telefonát trval jen pár vteřin. V tu chvíli jsem ale cítil napětí a očekávání. V hlavě mi proběhlo jediné: Dneska to asi přijde.

Když jsem přišel za manželkou, byla tam lékařka se sestřičkou. Říkalo se, že možná právě dnes přijde chvíle, které jsme se báli. Kolem jedné hodiny zjistili, že Verunce praskla plodová voda u jednoho z miminek.

Stáli jsme před velkým rozhodnutím: přejít k císařskému řezu, nebo ještě počkat.

Lékařka přemýšlela, zda ještě vyčkávat, nebo začít děti vyndávat. Bylo na ní vidět napětí a nejistota. Tehdy jsem jí řekl:

„Paní doktorko, já vám věřím. Vím, že to zvládnete.“

Chvíli přemýšlela a potom řekla:

„Pane Kutílku, jdeme do toho. Jdeme je vyndat.“

Manželku odvezli na porodní sál. Během několika minut kolem mě proběhli nejméně tři lékaři, čtyři sestřičky a spousta dalších lidí. Všichni spěchali na porodní sál. Za chvíli bylo po operaci.

Pozvali mě do místnosti vedle porodního sálu, kde stály tři inkubátory. V jednom byl Dominik, ve druhém Matyášek a ve třetím Sofinka.

Tři naše děti.

Byl jsem neskutečně šťastný a nadšený. Měl jsem pocit, že konečně začínají ty hezčí okamžiky našeho života. Jenže kolem mě jsem viděl něco úplně jiného: obavy.

Lékaři věděli, jak moc jsou děti nezralé a jak velká rizika před nimi stojí. Někde uvnitř jsem cítil, že možná ani oni nevěří tomu, že si všechny tři jednou odvezeme domů. Já jsem to ale nechtěl přijmout. Věřil jsem jim. Věřil jsem, že to zvládnou a že si pro ně jednou přijedeme. Pro všechny tři.

Teprve když jsem je mohl později navštívit a vyslechnout si vysvětlení lékařů a sestřiček, začalo mi docházet, jak vážná situace opravdu je. Byli neuvěřitelně malí.

První dny

Všichni tři měli krvácení do mozku, někdo větší a někdo menší. Začal jsem zjišťovat, že jejich cesta rozhodně nebude jednoduchá.

Šestý den se výrazně zhoršil Dominikův stav. Měl krvácení do mozku druhého stupně a zároveň vážné komplikace s plícemi. Lékaři nám vysvětlovali, co by mohlo následovat. Pokud by přežil, hrozilo mu velmi těžké poškození. Mohla mu zůstat ochrnutá celá polovina těla, od hlavy až po nohu.

Potom přišla chvíle, kterou si podle mě žádný rodič nedokáže představit. Museli jsme rozhodovat o životě vlastního dítěte. To je možná vůbec nejhorší situace, do které se rodič může dostat.

S manželkou jsme se rozhodovali, zda nechat přístroje zapnuté a dát našemu chlapečkovi šanci, nebo je vypnout a nechat ho odejít. Nechtěli jsme pro Dominika jen život za každou cenu. Chtěli jsme pro něj život, ve kterém by mohl skutečně žít. Nechtěli jsme, aby celý život pouze ležel na posteli, byl odkázaný na ostatní a třeba ani nevěděl, kdo jsou jeho rodiče.

Lékaři s námi všechno podrobně probrali, dali nám prostor a nechali nás rozhodnout. Bylo to strašně těžké. Nakonec jsme se rozhodli nechat přístroje vypnout. Rozhodli jsme se z lásky k němu.

Dostali jsme naprosté soukromí. Oddělení bylo uzavřené, aby kolem nikdo nechodil, a lékaři nám dali čas být s Dominikem sami.

Vzali jsme si ho do náruče. Manželka ho držela a já jsem ho hladil po nožičce.

Byl to náš syn. Náš malý Dominik.

Pak přišla chvíle, kdy přístroj vypnuli. Lékařka nám řekla, že by měl Dominik během několika minut zemřít, protože bez podpory přístroje nebude schopen dýchat.

Jenže nezemřel za pět minut. Ani za deset. Ani za půl hodiny.

Dominik bojoval dál. Snažil se nadechnout a vydával při tom zvuky, které se mi navždy vryly do paměti. Pro mě to bylo strašně těžké. Nakonec nám umíral v náručí přibližně hodinu a půl.

Hodinu a půl jsme ho drželi. Hodinu a půl jsme s ním byli.

Přišla i lékařka a omlouvala se nám, že vůbec nečekala, že to bude trvat tak dlouho. V posledních minutách se nám dokonce zdálo, že se Dominik začal trochu usmívat. Možná to tak skutečně bylo, možná jsme to tak potřebovali vidět. Nevím. S manželkou jsme si potom říkali, že nám možná právě takhle dával najevo, že jsme udělali to, co jsme v tu chvíli považovali za nejlepší.

Když Dominik zemřel, ještě jsme s ním nějakou dobu zůstali. Nikdo nás nenutil okamžitě odejít. Mohli jsme s ním být a rozloučit se s ním. To pro nás bylo nesmírně důležité.

Nemocnice nám později připravila otisky jeho nožiček a jeho porodní číslo jsme dostali jako vzpomínku v krabičce. Bylo to nádherné gesto.

Dominik už s námi nebyl, ale zůstala nám po něm vzpomínka, kterou budeme mít navždy.

Po několika dnech jsem odjel domů. Musel jsem začít řešit i běžný život a chodit do zaměstnání, protože jsem potřeboval zajistit rodinu. Manželka ale zůstala v nemocnici a naše další dvě děti stále bojovaly o život.

Sofinka

Sofinka si zpočátku vedla velmi dobře. Jednoho dne se jí ale na kůži objevily flíčky. Lékaři dlouho nevěděli, která bakterie její potíže způsobuje. Snažili se najít odpověď. Procházeli starší dokumentaci, hledali informace a komunikovali také se zahraniční specialistkou, která se na podobné případy zaměřovala. Přesto nikdo přesně nevěděl, co se děje. Zkoušeli různé možnosti léčby.

Lékařka, která se o naše děti starala, byla z celé situace zoufalá. Sama nevěděla, co přesně před sebou má. Podobné kožní problémy se v menší míře objevily také u Matyáška.

A potom přišel čtrnáctý den.

Řekli mi, že se Sofinkou to nevypadá dobře. V tu chvíli jsem věděl, že musím okamžitě jet do Prahy. Celou cestu jsem brečel a v hlavě mi běžely jediné myšlenky: Ne. To už ne. To nemůže být pravda.

Po Dominikovi jsme věřili, že alespoň Matyášek a Sofinka budou v pořádku. Že si jednou odvezeme děti domů. Sofinka přitom zpočátku neměla tak vážné komplikace jako Dominik. Právě proto nás její stav zasáhl ještě víc.

Přišla infekce. Sofinka bojovala, podstoupila operaci a potom další dny bojovala s infekcí. Její tělíčko ale bylo strašně slabé. Bojovala více než týden. Nakonec už neměla sílu dál bojovat.

Přišla další chvíle, kterou jsme už jednou zažili. Znovu nám dali naše dítě do náruče. Znovu jsme ho mohli držet. Znovu jsme mohli být rodiči svého dítěte až do posledního okamžiku.

Sofinka zemřela.

Byla to pro nás obrovská rána. Dominik měl komplikace prakticky od začátku a u něj jsme se téměř od narození báli nejhoršího. Ale Sofinka? Ta byla zpočátku bez tak vážných komplikací. A potom přišla infekce. Najednou jsme o ni přišli.

Lékaři se nás potom zeptali, jestli souhlasíme s pitvou. Chtěli zjistit, co přesně se stalo a zda by zjištění mohlo pomoci dalším dětem. Souhlasili jsme.

Později nám řekli, že šlo o infekci, na kterou existují léky. Lékařka se nám omlouvala. Říkala, že kdyby věděli, že jde právě o tuto infekci, mohli ji léčit. Jenže je vůbec nenapadlo, že by mohlo jít právě o ni. Nikdy předtím se s něčím podobným v této podobě nesetkali.

Viděl jsem, jak zoufalá lékařka byla. Viděl jsem, že hledala odpověď a snažila se udělat všechno, co bylo v jejích silách. Nemohl jsem na ni být naštvaný. Někdy člověk narazí na něco, s čím se ještě nikdy nesetkal. A někdy ani přes veškerou snahu nestačí vědomosti, zkušenosti ani medicína.

Bohužel, i to je život.

Byli jsme ale vděční alespoň za jednu věc: mohli jsme své děti držet, být s nimi a rozloučit se s nimi. Naše děti nezemřely samy. Zemřely v náručí svých rodičů.

Matyášek bojoval dál

A potom tu byl Matyášek.

Postupně se mu dařilo lépe. Pomalu se zbavoval kyslíku a mohli jsme s ním dokonce klokánkovat – vzít si ho na hruď, cítit jeho teplo a pohyby a slyšet jeho kňourání i pláč. Najednou to vypadalo, že by všechno mohlo dopadnout dobře.

Až jednoho dne jsme si s manželkou všimli, že má nafouklé bříško. Lékaři i sestřička říkali, že je to v pořádku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo dít něco vážného.

Pak ale začal zvracet. Mléko, které vyzvracel, nebylo strávené. Vzniklo podezření na neprůchodnost střev, které se následně potvrdilo. Matyášek musel okamžitě na operaci. Odvezli ho do Motola, kde ho operovali.

Když se nám potom vrátil, byl zase téměř na začátku. Před operací už byl bez kyslíku a dařilo se mu dobře. Najednou znovu potřeboval plnou podporu kyslíkem a dýchal jen s velkými obtížemi. Vůbec jsme nevěděli, jak to s ním dopadne.

Bylo to strašné zoufalství. Člověk sedí u inkubátoru a nemůže nic dělat. Jen čeká, jestli to malé tělíčko zvládne.

Zanedlouho jsme se dozvěděli, že ze střeva uniká vzduch. Byla tam dírka a něco nebylo správně uzavřené. Matyášek musel okamžitě na další operaci.

Operace se povedla, ale museli mu zkrátit střevo a vyvést ho ven. Dostal stomii.

Pro nás to byl zlý sen. Bylo to, jako kdyby nás někdo roztrhal zaživa na kusy, slepil dohromady a potom nás znovu roztrhal. Jako kdybychom se dívali na horor v televizi a příšera najednou vylezla z obrazovky a začala nás skutečně trhat na kusy. A celý ten děsivý cyklus se pořád opakoval.

Bylo to prostě šílené.

Když už člověk nemůže dál

Přesto jsme dál seděli u Matyáškova inkubátoru. Začala za námi chodit i terapeutka, která se ptala, jak to zvládáme.

Popravdě? Moc jsme to nezvládali.

Člověk pořád bojuje a pořád věří. Zároveň má ale strach, že přijde další rána.

Jednou jsme jeli od Matyáška domů. Verunka už v nemocnici nebydlela a jen jsme za ním dojížděli. Lékaři nám řekli, že se teprve uvidí, zda se dožije rána.

V jednu chvíli jsme se v autě na sebe podívali a nemuseli jsme nic říkat. Oba jsme věděli, na co ten druhý myslí. Napadlo nás, že bychom mohli stočit auto do nejbližšího stromu a všechno ukončit. Zeptal jsem se, jestli to mám udělat. Verunka se zamyslela a nakonec odmítla. Naštěstí jsme tehdy nic neudělali.

Večer, kolem deváté nebo desáté hodiny, jsme zavolali lékaři, abychom zjistili, jak na tom Matyášek je. Řekl nám něco strašného:

„Je mi to moc líto, ale Matyáškovi přestává fungovat krevní oběh.“

Přístroje a léky ho zatím držely při životě, ale krevní oběh začínal selhávat.

Podíval jsem se na manželku. Stála v ložnici a bezmocně plakala. Nikdy předtím jsem ji takhle neviděl. Bylo na ní vidět, že z ní odešla poslední naděje.

Celou noc jsme nespali. Druhý den jsme se za ním vydali s obrovským strachem. Verunka mi později řekla, že si tehdy přála, aby už Matyášek nebyl a aby to celé skončilo. Byli jsme úplně vyčerpaní. Víra nás pomalu opouštěla a naději překrýval strach, že přijdeme i o posledního našeho bojovníka.

Když jsme ale dorazili na oddělení, dozvěděli jsme se, že Matyášek to zvládl.

Pořád potřeboval velkou podporu kyslíku a spoustu léků, ale držel se. Zanedlouho nastal další problém: začal mít křeče. Lékaři nevěděli, proč přicházejí. Nakonec se ukázalo, že mohly souviset s příliš rychlým vysazováním léků, které bylo potřeba vysazovat postupně a velmi pomalu.

Matyášek se ale dál zlepšoval. Pomalu. Velmi pomalu.

A nakonec přišel den, kdy jsme se dočkali. Po 160 dnech byl Matyášek propuštěn domů.

Čtrnáct dní doma

Konečně jsme ho měli doma. Po všem, čím jsme si prošli, jsme najednou měli své dítě u sebe.

Jenže jednoho večera kolem deváté hodiny jsme si všimli, že má znovu nafouklé bříško. Verunka se mu ho snažila masírovat, protože jsme si mysleli, že má třeba jen prdíky. Já jsem se ale na jeho bříško podíval a řekl:

„Hele, to vypadá jako předtím.“

Měl ho tvrdé a nafouklé. Bál jsem se, že jde znovu o neprůchodnost střev. Okamžitě jsme jeli do nemocnice v Kolíně. Bohužel se moje obava potvrdila a Matyášek musel okamžitě do Motola.

Přijela pro něj záchranka vybavená inkubátorem. Verunka jela s ním a já jsem se dostal domů. Potom jsem si sedl s tátou do auta a společně jsme vyrazili do Motola.

Lékař nám později zavolal a řekl, že to bylo opravdu za pět minut dvanáct. Málem jsme o Matyáška přišli. Operace se ale povedla a v tu chvíli byl mimo bezprostřední ohrožení života.

Opět nemocnice, inkubátor, léky, hadičky a přístroje. Všechno znovu. Říkali jsme si, že tuhle situaci musíme přečkat a potom už snad bude lépe. Nemůžeme mít přece pořád takovou smůlu. Jednou už musí přijít konec.

Jedenáct hodin u inkubátoru

Nakonec jsem zůstal s Verunkou v Motole. Bydleli jsme hned vedle budovy, kde ležel náš syn.

Po operaci byl Matyášek hodně oteklý. Tak moc, že to bylo až děsivé. Ten pohled na něj mi trhal srdce. U inkubátoru jsem každý den plakal. Verunka mi doporučovala, ať jedu domů, protože se bála, že to psychicky nezvládnu. Já jsem ale odmítl. Zůstal jsem s rodinou.

U Matyáškova inkubátoru jsme seděli přibližně jedenáct hodin denně. Odešli jsme jen na oběd, jinak jsme byli stále u něj. Četli jsme mu pohádky, protože nám lékaři řekli, že nás vnímá.

V nemocnici jsem potkával i další děti se zdravotními problémy. Bylo to pro mě depresivní a těžké. Viděl jsem děti na vozíku a říkal si:

„Doufám, že ten náš jednou nebude na vozíku. Doufám, že bude chodit.“

Zároveň mi ale něco dávali i ostatní rodiče. Viděl jsem například rodinu s malým chlapečkem, který měl rakovinu a velmi zvětšenou hlavičku. Přesto se jeho rodiče usmívali.

Tehdy jsem si říkal:

„Jak se můžou usmívat, když prožívají něco takového?“

Dnes tomu rozumím trochu jinak. Každý člověk se se svou situací vyrovnává po svém a postupně se učí žít s tím, co mu život přinesl. I v těžkých chvílích si někdy dokáže najít důvody k radosti.

Po několika týdnech se Matyášek ze všeho dostal a konečně ho pustili domů. Od té doby si užíváme rodinný život. V roce 2026 se k nám na naší společné cestě přidala také jeho sestřička.

Dva světy

Během našeho pobytu v Motole jsem začal mít pocit, že jsme se ocitli v úplně jiném světě. Bylo to, jako kdyby mezi námi a ostatními rodinami vznikl tunel, kterým jsme byli vtaženi na druhou stranu.

A i když je dnes Matyášek zdravý, pořád máme pocit, že jsme jednou nohou zůstali v tom druhém světě.

Člověk, kterému se narodí zdravé dítě, jen těžko dokáže pochopit, proč ho pořád kontrolujeme. Proč ho tolik sledujeme, přehnaně hlídáme a stále se o něj bojíme. Já jsem ještě dlouho poté, co už byl Matyášek v pořádku, kontroloval jeho bříško. Sahal jsem na něj a ověřoval, jestli je měkké, přestože byl už dlouhou dobu zdravý.

Člověk si to prostě nese v sobě. A když se potom objeví nějaký problém, všechno se okamžitě vrátí.

Pomáhalo mi, když jsem viděl, že v tom nejsme sami. Že i ostatní rodiče prožívají těžké chvíle a každý z nich bojuje se svým vlastním příběhem. Dodnes si vzpomínám na jednu rodinu, kterou jsem v nemocnici potkával. Jejich malý chlapeček měl rakovinu a velmi zvětšenou hlavičku. Přesto se jeho rodiče usmívali a působili, jako by se se svou situací nějak smířili.

Tehdy jsem si říkal: „Jak můžou být šťastní, když prožívají něco takového?“ Dnes už vím, že člověk může i uprostřed těžkého období najít způsob, jak žít dál.

Zároveň jsem si uvědomoval, že lidé kolem nás žijí v jiném světě. Moje švagrová má dvě zdravé děti. Její život je jiný, ne proto, že by své děti milovala víc nebo míň, ale proto, že nezažila to, co jsme zažili my.

Je to, jako kdybychom prošli tunelem a ocitli se na druhé straně. Ve světě, do kterého ostatní mohou nahlédnout, ale jen těžko mu dokážou úplně porozumět.

A přestože dnes žijeme běžný rodinný život, část nás jako by na druhé straně zůstala. Některé zážitky člověka změní navždy. Lidé, kteří je nikdy neprožili, nám mohou být blízko, mohou nás milovat a snažit se nám rozumět. Přesto možná nikdy úplně nepochopí, co v sobě nosíme.

Právě proto je tak důležité potkat někoho, kdo tím tunelem prošel také. Někoho, komu nemusíme všechno vysvětlovat. Kdo ví, proč se bojíme, proč se vracíme ke starým vzpomínkám a proč někdy potřebujeme jen mluvit s člověkem, který to zná.

Když se člověk cítí sám

Když nám zemřely dvě děti a Matyášek zůstal v inkubátoru, dál jsem chodil do práce. Právě tam přišla další věc, která mě hodně bolela.

Kolegové se mnou přestali mluvit. Ne proto, že by mi chtěli ublížit. Naopak – nevěděli, jak se mnou mluvit a co říct člověku, kterému zemřely dvě děti. Raději se mnou proto skoro nemluvili.

Pár slov a potom ticho.

Pro mě to bylo strašně stresující. Připadal jsem si jako někdo, s kým se nikdo nechce bavit. Jako bych byl neviditelný.

Dnes chápu, že nevěděli, co říct. Ale možná by tehdy obyčejné „Jak se máš?“ bylo mnohem lepší než mlčení. Lidé často nevědí, jak s někým mluvit po takové tragédii. A právě ticho může ještě prohloubit pocit samoty.

Když bolest přijde až později

Člověk by možná čekal, že jakmile je dítě doma, všechno skončí. U mě to bylo jinak.

Matyášek byl doma už dva roky, když se se mnou začalo něco dít. Verunka si začala všímat mých zvláštních nálad. Jednou jsem byl v pohodě, jindy jsem byl psychicky úplně rozladěný a výbušný.

Začaly přicházet myšlenky, které mě děsily. Měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo něco našeptával. Objevovaly se představy, že bych mohl ublížit manželce, svému dítěti nebo kolegovi v zaměstnání. Někdy jsem se podíval na kolegu a hlavou mi proběhla představa, jak mu ubližuji.

Měl jsem v sobě obrovský vztek a začal jsem se bát sám sebe. Bál jsem se, že jednoho dne přestanu mít své jednání pod kontrolou a někomu opravdu ublížím.

Několik měsíců jsem s tím bojoval a hlavně jsem to tajil před rodinou. Všechno se ale postupně zhoršovalo a já začínal být přesvědčený, že někomu opravdu ublížím.

Právě tehdy jsem udělal něco, co považuji za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí svého života. Vyhledal jsem odbornou pomoc a začal chodit na terapii. Zpočátku se mi nedařilo najít člověka, který by mi dokázal opravdu pomoct. Podařilo se mi to až na třetí pokus.

Přibližně půl roku jsem pravidelně docházel na terapii a postupně mi začala pomáhat. Učil jsem se rozumět tomu, co se ve mně děje, pracovat se vztekem a hlavně těm myšlenkám nepodléhat.

Dnes vím, že požádat o pomoc není slabost. Naopak. Někdy je to to nejzodpovědnější rozhodnutí, které člověk může udělat.

Když ani domov neznamená konec

Ani tím ale všechno neskončilo. Měl jsem noční můry. Zdálo se mi například, že sedím na židli a za mnou stojí dřevěné rakve mých dětí, vyrobené z dřevotřísky. Budil jsem se vyčerpaný, jako kdybych celou noc vůbec nespal.

V takových chvílích člověk pochopí, jak tenká může být hranice mezi tím, kdy ještě zvládá bojovat, a okamžikem, kdy už neví, jak dál.

Tehdy mi začalo docházet, co nám chybělo. Lékaři nám pomáhali, psychologové a terapeuti se nám snažili pomoci a podporovala nás i rodina. Přesto nám něco důležitého chybělo.

Člověk, který by nám řekl: „Já vím, jak vám je. Prožil jsem si něco podobného. Pojď si sednout, pojď si popovídat. Klidně se vypovídej. Nemusíš mi nic vysvětlovat, já tomu rozumím.“

Člověk, který nezažil předčasný porod, dlouhou hospitalizaci, inkubátor, strach o život dítěte, ztrátu dítěte nebo každodenní čekání na další telefonát z nemocnice, se může snažit sebevíc. Přesto nemůže přesně vědět, jaké to je.

Ani naši rodiče na takovou situaci nebyli psychicky připraveni. Někdy jsme dokonce museli podporovat my je. Některé věci jsme jim raději ani neříkali, abychom je ještě více nezatěžovali. Moje babička kvůli tomu všemu výrazně zhubla.

A tak jsme někdy byli vlastně sami. Dva rodiče. Jedno malé dítě v nemocnici. Dvě děti, které jsme ztratili. A obrovské množství strachu, které jsme si nesli domů.

Přesto nám hodně pomáhalo, že jsme s Verunkou drželi při sobě. Když na ni přišla úzkost nebo smutek, zavolala mi. Dělal jsem to samé. Někdy jsme si jen řekli: „Hele, bude to dobré, neboj.“ A potom jsme zavěsili. Nemuseli jsme nic vyřešit. Potřebovali jsme jen vědět, že je na druhé straně někdo, kdo nás zná a kdo prožívá podobné chvíle.

Pomáhalo nám také, když jsme si během Matyáškova pobytu v nemocnici dovolili na víkend odjet pryč. Probrali jsme to s lékařkami a ty nám řekly, že se o něj postarají a že se máme pokusit na chvíli žít i mimo nemocnici. Samozřejmě jsme na něj pořád mysleli, ale krátký odpočinek nám pomohl uvědomit si, že život plyne dál, i když se nám děje něco tak těžkého.

Někdy jsem chtěl všechno zahodit, odstěhovat se a odjet někam daleko, abych nemusel nic z toho připomínajícího naši zkušenost vidět. Nakonec jsme zůstali. Postupně jsem se také přestal ptát, kdo za to může. Nejdřív jsem dával vinu manželce, potom lékařům a nakonec sobě. Časem mi začalo docházet, že někdy není jednoduché ukázat na viníka. Život přináší i věci, kterým nerozumíme a které nemůžeme změnit.

A právě tehdy ve mně začala vznikat myšlenka: Co kdyby existoval někdo, komu by rodič mohl jednoduše zavolat? Nemusel by nic vysvětlovat, nemusel by se stydět ani předstírat, že je všechno v pořádku. Stačilo by říct: „Je mi hrozně.“

A na druhé straně by někdo odpověděl:

„Já vím. Prožili jsme něco podobného.“

Proč vzniklo Nedonošené štěstí

Právě z této zkušenosti vzniklo Nedonošené štěstí.

Nevzniklo proto, že bych si myslel, že dokážu nahradit lékaře. Nevzniklo proto, že bych byl psycholog. A už vůbec ne proto, že bych znal odpovědi na všechno.

Vzniklo proto, že jsem poznal, jaké to je být rodičem, který se bojí o své dítě a zároveň má pocit, že na to všechno zůstává sám.

Chci, aby existovalo místo, kde může rodič říct: „Nevím, co mám dělat.“

A někdo mu odpoví:

„Pojď. Jsem tady.“

Místo, kde může člověk plakat, nadávat, bát se, mlčet nebo jen mluvit o tom, co právě prožívá. Protože někdy člověk nepotřebuje radu. Někdy potřebuje jen někoho, kdo ho vyslechne.

Nedonošené štěstí chce být oporou rodinám předčasně narozených dětí a nabídnout jim pochopení od někoho, kdo ví, jaké to je procházet strachem o vlastní dítě. Nechceme slibovat, že dokážeme odstranit jejich bolest. Chceme ale, aby věděly, že na ni nemusí být samy.

Proto vzniklo Nedonošené štěstí – aby rodiče na cestě mezi těmito dvěma světy nemuseli zůstávat sami.

Protože i když nemůžeme nést bolest za někoho jiného, můžeme mu pomoci nést ji o něco lehčeji.

A někdy může být tou největší pomocí člověk člověku.

Nedonošené štěstí z. s.

Lidská podpora rodinám předčasně narozených dětí od prvního dne na neonatologii.

Spojte se s námi

nedonosene.stesti@post.cz

+420 737 855 065

Chrudimská 95

Dolní Bučice

© 2026 Nedonošené štěstí z. s.-

Nejste v tom sami!